• mykolazlesa

Jak jsme došli na severovýchod, část poslední

Předchozí části: část 1., část 2., část 3.

Den patnáctý

Probouzíme do krásného slunečného dne. Cílem našeho výletu je dojít na Sněžku, ale s Dubhou oba tak trochu cítíme, že naše milovaná Paka je pro nás mnohem důležitější milník. Z Paky už pofičíme nalehko, protože nebudeme potřebovat stan a spoustu dalších věcí. Tenhle den je teda tak trochu posledním dnem naší výpravy. Poslední noc ve stanu, poslední den s dvacetikilovou krosnou na zádech a hlavně - poslední den v těch botách co mě celou cestu tak ničej! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem prošla skrz skoro celou republiku v nepohodlnejch křuskách ze kterejch mám místo chodidla jeden obří puchejř. Dny si krátím pomyšlením na to, jak ty boty vhazuju do ohně.


Ironií je, že jsem si myslela, že dneska se půjde samo. Včerejší krutej a dlouhej pochod si ale vybírá svoji daň a mě bolí kotník, takže šmajdám.



Snídáme ostružiny a valíme do Jičína. Zastavujeme ve Valdštejnské lodžii na kafe a limo. Už se cítíme jako doma. Je tu nádherně. Jak pokračujeme v cestě a dostáváme se mezi Bradlec a Kumburk, ty důvěrně známý kopce, jsme šťastnější a šťastnější. Jakmile dojdeme na Máchovku (Máchova cesta, po které podle některých zdrojů Mácha chodil a podle některých zdrojů Mácha nechodil) potkáváme spoustu lidí. Až teď mi dochází, že za celou dobu jsme zas tak moc lidí venku v krajině nepotkali. Ale tady je to jinak. Ejhle turista, tu tam zase běžec, támhle cyklista, na obzoru pejskař... Prostě u nás v kraji to žije, všichni dou ven. A není divu, po celé cestě totiž nikde nebylo takle pěkně jako tady. Z Máchovky taky konečně vidíme cíl naší vejpravy, Sněžku.



Doma následovala hostina roku. Moje babička vždycky udělá kotel bramboráků, který pokládá na sebe na talíř a vždycky na tom talíři po jídle ještě pěknejch pár bramboráků zbyde. Jenže ne dneska, dneska babičce jen podáváme prázdný talíře a přidáváme si další a další, až se nám podaří sníst večeři, která normálně vystačí pro celou rodinu.

Babi, děkujeme, na tyhle bramboráky nikdy nezapomeneme.



Den šestnáctý

Dneska už noha nebolí. Obouvám si superpohodlný boty a odebíráme se znova na cestu. Míříme do Valteřic, kde budeme spát u tety (děkujeme za nocleh, teto! :) ). Celý den jdeme krásnou cestou, lesama a loukama. S tetou na verandě ve večerním sluníčku klábosíme, a nabíráme energii na tu poslední štaci.


Den sedmnáctý

Vyrážíme brzy. Jdeme loukou, lesem do Vrchlabí, a odtud to začíná bejt pěkně do kopce. Naštěstí ve stínu, protože už se zase vrátily vedra. Cesta nicméně utíká pěkně. Jsme v Krkonoších. Ani nevím, jak jsme nakonec došli do Pece. Celou cestu jsem koukala na tu Sněžku. Jak já sem ty výstupy tím Obřákem nahoru jako malá nesnášela. Zřejmě se na mě ale podepsaly víc, než si kdokoliv mohl myslet. Kdybyste totiž někdy šli se mnou mým šnečím tempem na Sněžku, určitě by vás nikdy nenapadlo, že na ni jednou dojdu až ze Šumavy.


K večeru jsme došli Yettici, poslední chatu za závorou v Obřím dole, kde budeme dneska pár hodin spát, abychom na Sněžku dorazili na východ Slunce. Dubha mi obřadně vaří poslední knedlíčkovku.



Den osmnáctý

Vstáváme před třetí ráno. Měníme narychlo plány, ze Sněžky se sem už nevrátíme. Vše si sbalíme a domů půjdeme jinudy. Je hluboká noc, ale nahoru jdou zástupy lidí, zástupy. Dobře naladěný partičky co popíjejí a klábosí. Týpek co jde nahoru zabalenej v dece. Lidi, co hledaj týpka, co šel nahoru zabalenej v dece.


Na cestě z obřího sedla je lidí už tolik, že nahoru jde v podstatě souvislá linie.


Vždycky si říkám, že už sem třeba v lepší kondici a vyběhnu ten kopec jak kamzík, ale nikdy tomu tak není, ani dnes. Navzdory tomu přicházíme dříve než bylo původně v plánu a čekáme na východ Slunce společně tak s dvěma stovkama lidí minimálně. Před pěti lety tu naši potkali akorát partičku nešťastníků, co spali nahoře, aby nemuseli vstávat, a nakonec celej východ zaspali.


Východ se povedl, a my jsme to zvládli. Došli jsme ze Železný Rudy, lesem nelesem, až na Sněžku...


Za inspiraci děkujeme mým rodičům Šáberům, spisovateli Janu Čákovi a Lůce - holce s bucket listem.


Dubhovi děkuji za neustálou a oddanou péči, vaření ranního kafíčka a večerní knedlíčkovky. Bez Tebe by se mi nešlo zdaleka tak dobře a s takovým úsměvem na tváři.

<3




23 zobrazení

Nejnovější produkty

mykorhiza@mykolazlesa.org

+420 734 838 212

IČO: 08819921

  • Facebook
  • Instagram