• mykolazlesa

Jak jsme došli na severovýchod, část poslední

Předchozí části: část 1., část 2., část 3.

Den patnáctý

Probouzíme do krásného slunečného dne. Cílem našeho výletu je dojít na Sněžku, ale s Dubhou oba tak trochu cítíme, že naše milovaná Paka je pro nás mnohem důležitější milník. Z Paky už pofičíme nalehko, protože nebudeme potřebovat stan a spoustu dalších věcí. Tenhle den je teda tak trochu posledním dnem naší výpravy. Poslední noc ve stanu, poslední den s dvacetikilovou krosnou na zádech a hlavně - poslední den v těch botách co mě celou cestu tak ničej! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem prošla skrz skoro celou republiku v nepohodlnejch křuskách ze kterejch mám místo chodidla jeden obří puchejř. Dny si krátím pomyšlením na to, jak ty boty vhazuju do ohně.


Ironií je, že jsem si myslela, že dneska se půjde samo. Včerejší krutej a dlouhej pochod si ale vybírá svoji daň a mě bolí kotník, takže šmajdám.



Snídáme ostružiny a valíme do Jičína. Zastavujeme ve Valdštejnské lodžii na kafe a limo. Už se cítíme jako doma. Je tu nádherně. Jak pokračujeme v cestě a dostáváme se mezi Bradlec a Kumburk, ty důvěrně známý kopce, jsme šťastnější a šťastnější. Jakmile dojdeme na Máchovku (Máchova cesta, po které podle některých zdrojů Mácha chodil a podle některých zdrojů Mácha nechodil) potkáváme spoustu lidí. Až teď mi dochází, že za celou dobu jsme zas tak moc lidí venku v krajině nepotkali. Ale tady je to jinak. Ejhle turista, tu tam zase běžec, támhle cyklista, na obzoru pejskař... Prostě u nás v kraji to žije, všichni dou ven. A není divu, po celé cestě totiž nikde nebylo takle pěkně jako tady. Z Máchovky taky konečně vidíme cíl naší vejpravy, Sněžku.



Doma následovala hostina roku. Moje babička vždycky udělá kotel bramboráků, který pokládá na sebe na talíř a vždycky na tom talíři po jídle ještě pěknejch pár bramboráků zbyde. Jenže ne dneska, dneska babičce jen podáváme prázdný talíře a přidáváme si další a další, až se nám podaří sníst večeři, která normálně vystačí pro celou rodinu.

Babi, děkujeme, na tyhle bramboráky nikdy nezapomeneme.



Den šestnáctý

Dneska už noha nebolí. Obouvám si superpohodlný boty a odebíráme se znova na cestu. Míříme do Valteřic, kde budeme spát u tety (děkujeme za nocleh, teto! :) ). Celý den jdeme krásnou cestou, lesama a loukama. S tetou na verandě ve večerním sluníčku klábosíme, a nabíráme energii na tu poslední štaci.