• mykolazlesa

Lesem Nelesem na severovýchod, část 3.

Pokračování první a druhé části.


Některý věci musí prostě uzrát, stejně tak jako moje vyprávění o naší cestě na severovýchod. Zrovna včera jsem jela na výlet a naprosto omylem jsem se ocitla znovu v Pikovicích, přes které jsme procházeli. Popadla mě melancholie. Měla bych ty další dvě části prostě už dopsat.



Den jedenáctý.

Probouzí nás stádo bučících krav. Jak je to krásný, když se v zemědělský krajině na loukách pase...

Procházíme půvabným březovým lesíkem a za lesem na nás čekají panorámata! Ideální na fotku plecháčků (lidi, omlouvám se za product placement, ale z něčeho ten blog živit musím. Když jsem u toho, nákupem zboží v eshopu podpoříte další tvorbu Mykoly z lesa <3,

všem podporovatelům a čtenářům moc děkuji, že udržujete můj sen

v chodu ).

Kolem poledne přicházíme do Jílového u Prahy. Odtud se vydáváme po modré, v největším obědovém horku vylejzáme s funěním kopec, v zápětí slejzáme kopec a u rozcestníku máme pocit, že tady tak trochu něco nehraje. A taky že ne. Šli jsme sice po modrý, ale uplně na opačnou stranu a zašli jsme si několik kilometrů, takže našeho dnešního cíle pravděpodobně nedosáhneme. Tak zase zpátky - kopec, zkopec a Jílové - tady už jsme dlouho nebyli. Na náměstí si dáváme druhý kolo svačiny, protože tahle zacházka nám přecejen trošičku podkopala morál. Nicméně cesta jde dál.



Jde se v tom vedru strašně, ale cesta nás odměňuje výhledy na Prahu a my máme skvělej pocit, že už jsme teda ušli kus cesty. Kdesi na cestě mezi Jílovým a Říčany potkáváme párty traktorů. Hraje hudba, všude je jídlo a my závistivě procházíme a jdeme dál. Chtěli jsme to před Říčanama zabalit nějak okolo sedmé, ale nikde se nám nelíbilo místo na spaní. Jak jsme se přiblížili k civilizaci, nechtělo se nám zůstávat moc poblíž. Byl už večer, ochladilo se, a tak jsme rozhodli. Dneska zase mákneme a pujdem dokud nám budou síly stačit. Místo toho, abysme Říčanama šli zítra v největším vedru, tak je teď pěkně v noci procházíme. Za Říčanama v lese se můžu podělat strachy, ale dělám před Dubhou jak jsem děsně v klidu. Z nějakýho důvodu mě vždycky spíš děsily místa, kde můžou bejt lidi, než místa, kde lidi nejsou. Z lesa vycházíme v příhodně nazvané vesničce Strašín a potkáváme hned černou kočičku. No pane jo. Já jsem vystrašená dostatečně. Už je asi půl jedenáctý a chtělo by to najít spaní, problém ale je, že si nějak nemůžeme vytipovat místo, všude jsou lány kukuřice. Žene nás to dál a dál. Nakonec jsme došli až před další les, před kterým jsem prohlásila že dovnitř už prostě v noci nevlezu. Uvelebili jsme se proto na louce (podle cedule louce určené k výstavbě domů a tak se tímto způsobem omlouvám všem vlastníkům pozemku, že jsme se zde utábořili a zároveň jim převelice děkujeme) ve vesničce Babice.

Je po půlnoci. I s tou zacházkou jsme ušli určitě víc než 33 kilometrů. Byl to strááášně dlouhej den. A krátká noc. Ráno vstáváme v šest, bojíme se, že nás vlastníci pozemků příjdou vyhnat.



Den dvanáctý.

Ukázalo se, že cesta lesem za Babicema je poměrně komplikovaná, les je ale moc pěknej a tak jsme rádi, že jsme si ho nechali až na druhý den. Na oběd dojdeme do městečka Škvorec. Tam jsme podle původního plánu měli dorazit včera večer - vypadá to, že už máme natrénováno a stahujeme zdržení, které jsme nabrali v hodně horkých dnech. Dneska je pod mrakem a jde se fantasticky. Mozek už si zvykl, že musí bolest z puchýřů soustavně ignorovat. Dochází nám opět baterky. Dnešní cíl je kemp v Ostré u Lysé nad Labem. Jdeme celý den po asfaltu. Ze starého Vestce až k Litolskému moctu teď budeme muset jít po neskutečně frekventované silnici. Dokud to jde, jdeme po poli vedle silnice. Jdeme strašně rychle, cesta je nepříjemná, prší a navíc nám mapy hlásí, že Litolský most je pro chodce uzavřen... V hlavně si představuju, jak budeme situaci řešit, až na místo dojdeme, ale není jiný cesty, musíme to risknout... Dosahujeme místa, kde už musíme jít po silnici, nasazujeme čelovky a blikačky, leje jako z konce a já nechci na silnici nasazovat pláštěnku takže jsem uplně durch. Je to dost napínavý. Zkoušíme to lesní rezervací vedle silnice ale je to neprostupná džungle. Tohle je zatím nejdobrodružnější část cesty. Nakonec jdeme po silnici. V duchu se strašně omlouvám všem řidičům, ale po chvíli už vidíme Litolský most, chvátáme k němu...

Moc nevypadá, že by byl v přestavbě a tak přecejen dostaneme na chodník pro pěší. Na konci mostu ale nejsou schody dolů... Jenom sráz... Nezbývá než přelézt svodidla a přejít na druhou stranu, kde schody jsou... Tohle asi nikdy nepochopím. Ale jsem šťastná, že je tenhle úsek cesty za námi a taky jsem zmoklá na kost. Teď už nemá smysl vytahovat pláštěnku. Ačkoliv to vypadalo jako kousek, je to do kempu ještě stračne daleko. Přicházíme v osm, rychle rozbalujeme stan a začíná ukrutná ukrutná bouřka a slejvák, nedá se ani vylézt. Je ale znát, že pod stanem bouřku zvládám poněkud líp. To byl den...



Den třináctý.

Po cestě z Ostré do Nymburka si není kde sednout, protože opět strašně leje, takže jdeme 10 km v podstatě bez přestávky. Ale nakonec dojdeme do Nymburka!!! DO NYMBURKA! To už je naše domorodá Paka v podstatě na dosah a to nás asi tak nějak zázračným tempem posouvá dopředu. Ve vesničce za Nymburkem potkávám kamarádku ze střední... To je náhoda. Neviděla jsem ji deset let...


Večer kempíme na hranici rezervace na vršku Chotuc, což je široko daleko jediný kopec. Připadá mi to tady podobný jako když Frodo a ostatní hobiti kempili na větrově. Dubha by teď určitě rád podotknul, že já jsem přeci taky hobit.

Knedlíčkovka je samozřejmostí.


Den čtrnáctý.

Čtrnáct dní na cestě... Dneska metelím jak blázen... Z nějakýho zázračnýho důvodu necítím bolest nohou, neni vedro a neleje, a jde se mi konečně jeden den taky dobře. Strašně rychlým tempem míjíme vesničku za vesničkou... Vím, že se blížíme... Dneska procházíme Bučickým lesem - lesem kde moji rodiče našli našeho psa Buče! Jsem totálně nostalgická. Bučickej les je fakt neskutečně krásnej, najdete tam Bučickej rybník a Bučickej mlejn - krásný turistický místo, kde si dáváme kafčo. Koukám do mapy. Když nepůjdeme přes Kopidlno, ale vezmeme to přes vesničku Zliv - mohli by jsme ještě dneska uvidět před sebou nám známej kraj a s ním zříceninu hradu Veliš.



Za Zliví je les nicméně pěkně strašidelnej, Asi k tomu přispívá i fakt, že cosi jako "kdysi asi cesta" vede okolo rybníka co se jmenuje Vražda. Je tu strašně ponuro, nikde žádná cesta a strašně hustý trnkový podrosty... Jediná možnost je skoro po čtyřech se proplejtat mezi keřema po stezkách lesní zvěře... absolutně ztrácíme směr a jakoukoliv cestu a já jsem celkem vyděšená, protože jestli budeme ještě tady až se setmí, tak to určitě nebude vůbec příjemná noc.


Nakonec jsme se z toho bludiště přecejen vymotali, kdesi na louce a rychle jsme mašírovali dolů do vesnice a dál. A na kopci nad vesnicí jsme uviděli Veliš...


Po čtrnácti dnech pochodu naší českou krajinou jsme konečně uviděli známou siluetu, a když mi došlo, že tam za tím kopcem už je Jičín, tak se mi začaly "potit oči". Konečně se blížíme domů... Že to vypadá, že dojdeme do konce, že to zvládnem. <3 <3 <3


Nějakým zázrakem jsme ted den došli až pod Veliš, kde nás čekala poslední noc pod stanem... Zítra totiž dojdeme domů - do Nový Paky. Za našima, za babičkou (a jejíma fantastickejma bramborákama), a za Bučem... A odtud už budeme cestovat nalehko.






41 zobrazení

Nejnovější produkty

mykorhiza@mykolazlesa.org

+420 734 838 212

IČO: 08819921

  • Facebook
  • Instagram