• mykolazlesa

Lesem Nelesem na severovýchod, část 2.

Pokračování 1. části.


Dodatek ke dni číslo pět. Víte co byla největší BLBOST co jsem si s sebou vzala? Žiletka na holení, no fakt, co sem si myslela, to nevím. To by ale ještě nebylo tak hrozný. Ještě větší blbost ovšem je strčit holítko bez ochranýho plastovýho víčka do nějaký kapsičky a zapomenout na něj. Jaká to byla blbost mi došlo hned po tom, co jsem zjistila, že mi z prstu teče krev jako blázen, a že ta věc co jsem nahmatala v tý zapomenutý kapsičce bude pravděpodobně asi to holítko. Takže odteď až dokonce jsem chodila s pěkně zalepeným a bolavým ukazováčkem, což je na čundru strašně praktická a příjemná věc. Uklidnila jsem se dojídáním zbytků obědové pizzy.




Den šestý.

Tak tady se to vážení čtenáři začíná tak trochu komplikovat. Vzpomínky poměrně splývají, protože naše hlavy si už zvykly na to "krájení trasy" od vesnice k vesnici, a mám v tom celkem maglajz. Jistý ovšem je, že šestý den ráno jsme po snídani vyrazili směr Bělčice. V Bělčici na návsi svačíme a já klasicky nakupuju neúměrný množství knedlíčkovek z pytlíku. Míříme na Březnice, od kterých si slibuju nějakou příjemnou hospodu, oběd a nabití telefonu. Vlezeme do restaurace, usadíme se a vzápětí se dozvídáme, že kuchyň právě zavřeli... teď, ve tři odpoledne... Už nemáme sílu na přesun a usuzuju, že vlastně kafe je taky tak trochu oběd. Ale hned vedle stolu máme luxusní zásuvku, nabíjíme a já se raduju, kolik z vás mi dává svoje lajky k příspěvkům z cesty. <3 Levá noha mě bolí naprosto děsivým způsobem.


Odpoledne míjíme ceduli Okres Příbram. Máme z toho čundrový Vánoce. Děláme si u ní selfíčka, jenže nápis je na selfíčku zrdcadlově obrácený. No nic. Noha bolí čím dál víc. Jsem naštvaná na svoje boty, který mě zradily. Dnešní cíl měl bejt Milín, ale je jasný, že to nemůžeme dát. Ve vesničce Horčápsko budíme pozdvižení. Místní si myslí, že si z nich děláme legraci, když jim říkáme, kam máme namířeno. Sundávám boty, abych se přezula do sandál a s hrůzou zjišťuju, proč mě tak bolí noha. Malíček mám asi o centimetr delší kvůli megapuchýři. Fakt nekecám. Další neřád se objevuje mezi palcem a ukazováčkem. Je obří a nemůžu kvůli němu chodit.

Nakonec blahořečím svou marnivost, protože jsem si sebou přibalila i vatový odličováky (což by nebýt tohoto puchýřového incidentu byla po holítku asi druhá největší blbost, co jsem si vzala s sebou). Z nich vytvářim naprosto dokonalý minipeřinky pro svoje puchejřky, oblepuju milionem náplastí i jdu dál. De to.

Do Milína dneska nedojdu ani náhodou. Kousek odtud je vesnice Hořejany, a velmi příjemný, čistý a krásný kemp holandských majitelů. Přicházíme okolo sedmé, rozbalíme stan a já valim rovnou do sprchy. Vlezu do poslední volný sprchy na kraji. Sundám všechno oblečení, dojdu ke sprše a s hrůzou zjišťuju, že chybí hadice. Voda prostě teče rovnou ze zdi ve výšce asi tak jeden metr na zem. Jenže já už sem mokrá, bez oblečení a naprosto na pokraji sil. Představa, že se suším a znovu oblékám a pak čekám na jinou volnou sprchu byla ihned zamítnuta. Pouštím vodu a palcem ucpávám trubku tak, aby netekla dolů, ale aby stříkala na mě. Voda se vypíná každých 30 sekund. Nevadí. Nikdy jsem nebyla radši ve sprše. Je mi to vlastně uplně jedno, v podřepu, nalepená na stěně sprchy se choulím pod proudem vody prskající na všechny strany. Později vyprávím Dubhovi svoji humornou zkušenost se sprchou. Hádejte co. Vlezl taky do sprchy bez hadice, ale měl dost soudnosti na to, aby se oblékl a vyhledal sprchu s hadicí. Ha Ha. Ale stejně to byla nejlepší sprcha celýho čundru!


Den sedmý.

V Milíně, kam dorážíme po poledni, je podle kompjůtru lékárna. Slibuju si od ní, že by mohla mít něco zázračnýho na moje mega puchejře. Ve skutečnosti tam žádná lékárna není. V sámošce nicméně seženu aspoň náplast. Maj tam strašně roztomilej kytičkovanej mini mini batůžek. Výborně, to si přidělám vepředu na krosnu a dám si do něj mobil abych ho měla po ruce. Kupuju minibatůžek. Venku zjišťuju, že muj obří mobil se do minibatůžku nevejde. Minibatůžek je tím pádem druhá největší blbost, kterou táhnu sebou a zároveň se umísťuje na první příčku v žebříčku s názvem "co jsem si po cestě koupila za největší kravinu". Dneska je zatím nejhorší vedro. Smiřuju se s tím, že budu m