• mykolazlesa

Lesem Nelesem na severovýchod, část 2.

Pokračování 1. části.


Dodatek ke dni číslo pět. Víte co byla největší BLBOST co jsem si s sebou vzala? Žiletka na holení, no fakt, co sem si myslela, to nevím. To by ale ještě nebylo tak hrozný. Ještě větší blbost ovšem je strčit holítko bez ochranýho plastovýho víčka do nějaký kapsičky a zapomenout na něj. Jaká to byla blbost mi došlo hned po tom, co jsem zjistila, že mi z prstu teče krev jako blázen, a že ta věc co jsem nahmatala v tý zapomenutý kapsičce bude pravděpodobně asi to holítko. Takže odteď až dokonce jsem chodila s pěkně zalepeným a bolavým ukazováčkem, což je na čundru strašně praktická a příjemná věc. Uklidnila jsem se dojídáním zbytků obědové pizzy.




Den šestý.

Tak tady se to vážení čtenáři začíná tak trochu komplikovat. Vzpomínky poměrně splývají, protože naše hlavy si už zvykly na to "krájení trasy" od vesnice k vesnici, a mám v tom celkem maglajz. Jistý ovšem je, že šestý den ráno jsme po snídani vyrazili směr Bělčice. V Bělčici na návsi svačíme a já klasicky nakupuju neúměrný množství knedlíčkovek z pytlíku. Míříme na Březnice, od kterých si slibuju nějakou příjemnou hospodu, oběd a nabití telefonu. Vlezeme do restaurace, usadíme se a vzápětí se dozvídáme, že kuchyň právě zavřeli... teď, ve tři odpoledne... Už nemáme sílu na přesun a usuzuju, že vlastně kafe je taky tak trochu oběd. Ale hned vedle stolu máme luxusní zásuvku, nabíjíme a já se raduju, kolik z vás mi dává svoje lajky k příspěvkům z cesty. <3 Levá noha mě bolí naprosto děsivým způsobem.


Odpoledne míjíme ceduli Okres Příbram. Máme z toho čundrový Vánoce. Děláme si u ní selfíčka, jenže nápis je na selfíčku zrdcadlově obrácený. No nic. Noha bolí čím dál víc. Jsem naštvaná na svoje boty, který mě zradily. Dnešní cíl měl bejt Milín, ale je jasný, že to nemůžeme dát. Ve vesničce Horčápsko budíme pozdvižení. Místní si myslí, že si z nich děláme legraci, když jim říkáme, kam máme namířeno. Sundávám boty, abych se přezula do sandál a s hrůzou zjišťuju, proč mě tak bolí noha. Malíček mám asi o centimetr delší kvůli megapuchýři. Fakt nekecám. Další neřád se objevuje mezi palcem a ukazováčkem. Je obří a nemůžu kvůli němu chodit.

Nakonec blahořečím svou marnivost, protože jsem si sebou přibalila i vatový odličováky (což by nebýt tohoto puchýřového incidentu byla po holítku asi druhá největší blbost, co jsem si vzala s sebou). Z nich vytvářim naprosto dokonalý minipeřinky pro svoje puchejřky, oblepuju milionem náplastí i jdu dál. De to.

Do Milína dneska nedojdu ani náhodou. Kousek odtud je vesnice Hořejany, a velmi příjemný, čistý a krásný kemp holandských majitelů. Přicházíme okolo sedmé, rozbalíme stan a já valim rovnou do sprchy. Vlezu do poslední volný sprchy na kraji. Sundám všechno oblečení, dojdu ke sprše a s hrůzou zjišťuju, že chybí hadice. Voda prostě teče rovnou ze zdi ve výšce asi tak jeden metr na zem. Jenže já už sem mokrá, bez oblečení a naprosto na pokraji sil. Představa, že se suším a znovu oblékám a pak čekám na jinou volnou sprchu byla ihned zamítnuta. Pouštím vodu a palcem ucpávám trubku tak, aby netekla dolů, ale aby stříkala na mě. Voda se vypíná každých 30 sekund. Nevadí. Nikdy jsem nebyla radši ve sprše. Je mi to vlastně uplně jedno, v podřepu, nalepená na stěně sprchy se choulím pod proudem vody prskající na všechny strany. Později vyprávím Dubhovi svoji humornou zkušenost se sprchou. Hádejte co. Vlezl taky do sprchy bez hadice, ale měl dost soudnosti na to, aby se oblékl a vyhledal sprchu s hadicí. Ha Ha. Ale stejně to byla nejlepší sprcha celýho čundru!


Den sedmý.

V Milíně, kam dorážíme po poledni, je podle kompjůtru lékárna. Slibuju si od ní, že by mohla mít něco zázračnýho na moje mega puchejře. Ve skutečnosti tam žádná lékárna není. V sámošce nicméně seženu aspoň náplast. Maj tam strašně roztomilej kytičkovanej mini mini batůžek. Výborně, to si přidělám vepředu na krosnu a dám si do něj mobil abych ho měla po ruce. Kupuju minibatůžek. Venku zjišťuju, že muj obří mobil se do minibatůžku nevejde. Minibatůžek je tím pádem druhá největší blbost, kterou táhnu sebou a zároveň se umísťuje na první příčku v žebříčku s názvem "co jsem si po cestě koupila za největší kravinu". Dneska je zatím nejhorší vedro. Smiřuju se s tím, že budu muset dojít na Sněžku i s puchýřema. Odpoledne nás čeká cesta lesem. Spaní máme v plánu hledat někde před vesnicí Višňová, známou ze seriálu Chalupáři. Jsme v lese. Hurá. Jsme ve stínu. Jdu strašně pomalu.


Teď se vám pokusím alespoň vzdáleně přiblížit, co se se mnou děje, když je bouřka.

Je vedro a dusno. Jsem naprosto vyčerpaná, že už skoro nemůžu ani chodit. Už nikam nechci ale z principu jdu. V dálce se začnou tvořit mračna. Potají koukám na radar a v duchu si opakuju "bouřka nebude, nebude, nebude". Zrychluju tempo. Koukám na radar, mračna se přibližují. Zrychluju. Míjíme krásný odočívadlo. Prostorný, se střechou. Ale bouřka přece nebude, nebude, nebude tak nemá smysl se tady zdržovat. Jdeme dál, a slyším hromy. Koukám na radar. Vidím tam bouřku. V mapě je další odpočívadlo za 4 kilometry. Nasazuju teď už úctyhodný tempo a v duchu už mi jede jenom "odpočívadlo, odpočívadlo, odpočívadlo, odpočívadlo...". Jakmile se objevují první hromy, už se nemůžu zastavit i kdybych chtěla. S nástupem občasných blesků pak přichází tempo, kterému za jiných okolností říkám, že jdu běhat (Ve skutečnosti je to velmi velmi rychlá chůze). V takovou chvíli už vím jenom to, že za žádnou cenu nezastavím, a musím co nejrychleji vyhledat alespoň nějakou formu úkrytu. Dubha mi klasicky opakuje, že moje bouřkový stavy jsou naprosto iracionální. Začíná krápat, bouří a jsou blesky, vítr fičí. Odpočívadlo je asi 700 metrů před námi do mírného kopce. Teď už fakticky běžím. Kdybych tak byla schopná takovejch výkonů i za běžných okolností... Odpočívadlo je miniatrurní kůča takže si vlezu na stůl přímo pod střechu, zakuklim se a vyčkávám.


Bouřka nás míjí a za deset minut je klid. Moje čundrácký sebevědomí je v troskách.

Ale ne na dlouho, díky tomuhle výkonu jsme ušli takovej kus cesty, kterej se ještě odpoledne zdál naprosto nereálnej. Před Višňovou stavíme stan na louce, já večeřim svoji knedlíčkovku a už je zase dobře.


Den osmý.

Celou noc se z lesa za námi ozýval strašnej randál... Něco jako střelba z děl, nebo nakládání něčeho obřího a kovového do něčeho také obřího a kovového. Dodnes nechápeme, co to bylo za zvuky. Prosím vás, pokud to někdo víte, klidně nám napište zprávu. Višňovou jen tak prolítneme. Máme už strašně málo baterky a solání nabíječku ždímeme, co to dá. Bez nabitých mobilů bohužel nemůžeme ani pořídit žádné fotky, takže tento úsek cesty nám poněkud splývá.

Po poledni procházíme vesnicemi Budín a Budínek. V Budínku jsme narazili na naprostou oázu. Minigolf, kde jsme si dali batátové hranolky, kafčo, džusíky a ještě jsme to celý mohli zaplatit kartou, protože už nám dochází keš. Pán vedle u stolu za doprovodu rádia zpíval zamilovanou písničku svému pejskovi, který seděl vedle něj na židli. My jsme usoudili, že je čas jít.

Před lesním úsekem Kozí hory kluci v knížce Cesta na severovýchod potkali lesního dědka (byl to ve skutečnosti lesní dělník, a že to Dubha blbě z knížky přečetl nám došlo až po chvíli). No my jsme shodou okolností potkali skoro na tomtéž místě také lesního dělníka, a měli jsme s ním velmi podobný rozhovor, jako kluci v knížce. Až tamtudy půjdete, vyhlížejte ho sedět na hromadě dříví.


S jistotou si vzpomínám na naprosto hrozný kopec dolů do Nového Knína. Z kopce jsem volala mamince, že mám dost. No naštěstí to nebrala. Do Knína jsme dorazili absolutně vyšťavení a ještě jsme tu chvíli bloudili po městě marně hledajíce bankomat. Za útrapy se nám ale město odvděčilo exkluzivním místem na spaní, na pěkné louce za městem, po směru naší naplánované cesty na druhý den.


Motivace dojít až sem byla velká. Znamená to totiž, že zítra dorazíme na Slapy a tam si v kempu dáme pěkně půl dne voraz, koupačku, sprchu, véču, pivo, limo, no znáte to.


Den devátý.

Jupí! Dneska dorazíme na Slapy! Vyrážíme ráno krásnou cestou podél potoka do vesniček Malá a Velká Lečice. Téměř na začátku cesty se blbě podíváme a omylem vlezeme do ohrady k ovcím, kde se terén tváří jako cesta. Jdeme asi tak 500 metrů a když stále potkáváme opravdu mnoho ovcí, vyhodnocujeme, že to už není náhoda. Vracíme se. Tam kde byl před pár minutami ještě průchod, je nyní zavřená brána. Jsme pobavení a zamčení v ohradě se stovkami ovcí. Naštěstí zanedlouho prochází okolo nějaký zaměstnanec a z ohrady nás vypouští. Jsem ráda, že nemusíme s těma batohama přelejzat obří bránu. Cesta je neskutečně krásná a příjemná. Vede podél řeky Kocába a zakončená je Lečickým vodopádem.

Přesvědčuju Dubhu, že kdesi nahoře ve vesnici bude sámoška. Stoupeme do ukrutnýho krpálu, blíží se poledne a na návsi je tak akorát převalující se kupka slámy, kdepak sámoška. Zašli jsme si asi 1 km. Dáváme si šumák a smiřujeme se s tím, že tady ten krpál teď budeme slejzat dolů.

Pak nás už čeká jen trošku delší cesta lesem, a jsme na Slapech. V sámošce berou karty, takže já mam zase svůj nakupovací mejdan. Před sámoškou do sebe naláduju krabici čokopiškotů a ledový kafe. To už zase jen tak znovu neudělám. Fuj.


Čeká nás poslední štace do kempu, kam dorážíme asi v půl čtvrtý. Nechce se nám věřit, že pro dnešek už máme padla. Chceme se jít vykoupat do přehrady, ale když vidíme na hladině plavat nejrůznější obsahy, chuť nás přejde. Koupačka bude až ve sprše. V kempu se nám moc nelíbí. Těšíme se znova na cestu a odpočinek trávíme přepočítáváním trasy. Jdeme brzy spát, a jsme odhodlaní z této líhně smaženejch sejrů, hranolek, tatarky a sladkejch limonád ráno vyfičet co nejdřív. Dole na lodi se schyluje k pořádnýmu mejdanu a tak pro jistotu nasazuju špunty do uší.


Den desátý.

Ráno vyrážíme brzy podle plánu. Když se vyštrácháme z kempu, potkáváme nahoře ve vesnici vydru. Tedy Vydru, Václava Vydru. Nejsme otravní a tak ho neobtěžujeme s fotkou. Venčí psy. My jdeme dál. Míříme rychlotempem po asfaltce do Třebenic, abychom si odpoledne mohli užít jeden z nejkrásnějších úseků cesty. Po zelené podél Svatojánských proudů. Řeknu vám, cesta krásná, ale po těch šutrech v takovým vedru několik kilometrů to mi teda dává zabrat. Procházíme první trampskou osadou, osadou Ztracenka. Chvíli pozorujeme místní život a pokračujeme dál. Koncem cesty jsem už tak vyřízená, že přestávám ztrácet slova, a to už Dubha ví, že je to se mnou vopravdu zlý. Čeká na mě už asi půl hodiny, sedí si pěkně ve stínu a odpočívá, a když vidí jak se tvářím, začíná zpívat písničku Babička Mary. Tím mě naprosto odrovnává a už se jen válím po zemi, částečně vysílením a částečně smíchy.


Ve Štěchovicích nás přivítalo ukrutné vedro, příjemná hospoda a hlavně bankomat. Okolo šesté opět vyrážíme na cestu. Jak se blížíme k Praze, terén se už pěkně vlní, kopce jsou strmý a dávaj nám zabrat. Zpětně nechápu, jak jsme ten den mohli dojít do Pikovic, do Petrova a ještě dál. Za Petrovem rozbalujeme stan opět na naprosto luxusní louce. Až na to, že za námi je pastvina a les. Z lesa se ozývají neidentifikovatelné chroptící zvuky (můžou znamenat cokoliv od dusících se skautů na noční bojovce až po Remuse Lupina bloudícího za úplňku lesem). Zatímco z pastviny se linou naprosto identifikovatelné zvuky býků, kteří do noci opuštěně volají na svoje kamarádky krávy, které jim z dáli odpovídají. Ale spalo se tu krásně.


Konec druhé části.


54 zobrazení

Nejnovější produkty

mykorhiza@mykolazlesa.org

+420 734 838 212

IČO: 08819921

  • Facebook
  • Instagram