• mykolazlesa

Lesem nelesem na severovýchod, část 1.

Jak to všechno začalo? V roce 1971 vydal český výtvarník a spisovatel Jan Čáka svou knihu Cesta na severovýchod.


Tahle knížka inspirovala mýho taťku a jeho kamaráda Mildu, aby trasu ze Železný Rudy na Sněžku (cca 412 km) absolvovali, a tím prošli naši republiku skrz. V létě roku 1985 se vydali na cestu.


V létě roku 2015 se pak psal další příběh. Na výročí 30ti let od tohodle slavnýho čundru se s tatíkem na vejlet vydala moje mamka. Těch 412 kiláků spolu samozřejmě zdolali, jsou to totiž velký sportovci. Ještě po cestě nabrali dalšího člena. Zablešenýho, vyhládlýho toulavýho psa, kterými dali jménu Buč a kterej žije od tý doby s nima. Ten taky došel na Sněžku.


Na podzim roku 2016 se příběh stal ještě malinko zajímavější. Poprvé jsem domů přivedla ukázat svýho parťáka Dubhu. A tatík povídá: Vždyť jeho fotřík šel se mnou a s Mildem tenkrát taky ten čundr."

Tak to slyším poprvý, ale vážně. Tenkrát šli tři, jenže Dubhův tatík se od výpravy těsně před Krkonošema odpojil na nějakou párty, a protože čas chytrejch telefonů a vůbec telefonů tehdy ještě neexistoval, už se na trase nepotkali. No věřili byste tomu?


Zkrátka cesta ze Železný Rudy na Sněžku je u nás v rodině už takovej kultovní čundr.


A protože Dubha nikdy předtím na Sněžce nebyl, nechal se slyšet, že jestli na ní někdy půjde, tak to bude ze Železný Rudy. Sice mě to lákalo, ale moc sem si to představit nedovedla. Přecijen tři týdny dovolený v kuse? Přes 400 kiláků? No a ty krosny... a vedra... no a tak...


... Jsme v roce 2020, na 35 leté výročí čundru našich tatíků přece jen vyrazili. Na Sněžku ze Železný Rudy.


Naše vyhlídky nicméně byly pěkně nejistý. Proč? No ještě v Březnu jsem měla nadváhu a hrozilo mi, že spadnu do kolonky "obezita" (moji cestu k zdravý váze můžete sledovat v rubrice Krmelec), sportovní výkony nikdy nebyly moje silná stránka. No a kdo mě zná tak ví, že když je bouřka tak se chovám jako blázen. :D


Tak co myslíte, došli jsme nakonec na Sněžku?