• mykolazlesa

Lesem nelesem na severovýchod, část 1.

Jak to všechno začalo? V roce 1971 vydal český výtvarník a spisovatel Jan Čáka svou knihu Cesta na severovýchod.


Tahle knížka inspirovala mýho taťku a jeho kamaráda Mildu, aby trasu ze Železný Rudy na Sněžku (cca 412 km) absolvovali, a tím prošli naši republiku skrz. V létě roku 1985 se vydali na cestu.


V létě roku 2015 se pak psal další příběh. Na výročí 30ti let od tohodle slavnýho čundru se s tatíkem na vejlet vydala moje mamka. Těch 412 kiláků spolu samozřejmě zdolali, jsou to totiž velký sportovci. Ještě po cestě nabrali dalšího člena. Zablešenýho, vyhládlýho toulavýho psa, kterými dali jménu Buč a kterej žije od tý doby s nima. Ten taky došel na Sněžku.


Na podzim roku 2016 se příběh stal ještě malinko zajímavější. Poprvé jsem domů přivedla ukázat svýho parťáka Dubhu. A tatík povídá: Vždyť jeho fotřík šel se mnou a s Mildem tenkrát taky ten čundr."

Tak to slyším poprvý, ale vážně. Tenkrát šli tři, jenže Dubhův tatík se od výpravy těsně před Krkonošema odpojil na nějakou párty, a protože čas chytrejch telefonů a vůbec telefonů tehdy ještě neexistoval, už se na trase nepotkali. No věřili byste tomu?


Zkrátka cesta ze Železný Rudy na Sněžku je u nás v rodině už takovej kultovní čundr.


A protože Dubha nikdy předtím na Sněžce nebyl, nechal se slyšet, že jestli na ní někdy půjde, tak to bude ze Železný Rudy. Sice mě to lákalo, ale moc sem si to představit nedovedla. Přecijen tři týdny dovolený v kuse? Přes 400 kiláků? No a ty krosny... a vedra... no a tak...


... Jsme v roce 2020, na 35 leté výročí čundru našich tatíků přece jen vyrazili. Na Sněžku ze Železný Rudy.


Naše vyhlídky nicméně byly pěkně nejistý. Proč? No ještě v Březnu jsem měla nadváhu a hrozilo mi, že spadnu do kolonky "obezita" (moji cestu k zdravý váze můžete sledovat v rubrice Krmelec), sportovní výkony nikdy nebyly moje silná stránka. No a kdo mě zná tak ví, že když je bouřka tak se chovám jako blázen. :D


Tak co myslíte, došli jsme nakonec na Sněžku?




Den první.

Takovej zahřívací den... Cvičně se doma vážíme s krosnama. Dubhova krosná váží 24 kg a ta moje 20. No pane jo. Naši měli batohy do 14 kg. Moje čundrácký sebevědomí se zlehka zachvělo. Zrátka žádný ultralighteři nejsme no. Na druhou stranu konečně mám krosnu seštelovanou tak, že se nedusím po deseti minutách a dokonce jsem schopná zvednout ruce. Než jsem totiž objevila ten tríček s bederním pásem na krosně, trvalo to asi tak 15 let krosnovýho utrpení a tahání veškerejch nákladů prostě na ramenou. Takže teď je to pohoda, krosnu si hezky posazuju na kyčle a i po 15 minutách mohu dýchat. Je to na dobrý cestě.


Vyrážíme dopoledne ze smíchovskýho nádraží a jedeme přímým vlakem až do Železný Rudy. Protože Mykola je poctivej fintil, už jí bolí kotníček a potřebuje ho obvázat. Na místo přijíždíme asi ve 4 odpoledne. Jsme uplně vykydlí z cesty. Dorážíme do kempu, kde si dáváme ještě poslední noc v chatičce.


Den druhý.

A je to konečně tady. Těšili jsme se na tenhle čundr hrozně dlouho a tak vyrážíme plní euforie. Dokážeme to? Sama cítím, že dnes se ukáže, jestli je náš cíl (hlavně teda pro mě) vůbec reálnej. Před námi je výstup k Čertovu jezeru, potom výstup na Pancíř, pak sestup do vesničky Javorná. Asi 18 km. Optimisticky se dívám do budoucna, protože další takovejhle mega výstup-sestup nás čeká až na konci naší výpravy, v Krkonoších. Pokud se dnes vyškrábu nahoru (a zase dolu), uvěřím, že dojdu až na konečnou. Vzdálenost by takovej problém nebyl, nachozeno něco mám, ale ta krosna, ta by mohla začít dělat problémy.


Jsme pod kopcem. Dubha peláší nahoru. Mykola má svoje pomalý tempíčko, nechci to přepálit. Už tak v půlce kopce ale tuším, že všechno je v pohodě.

Za prvý, jdu sice pomalu, ale můžu.

Zadruhý, kotník mě sice bolel, ale teď už mě takovým způsobem bolí všechno, že se v tom jeden kotník uplně ztratí.


Na Čertovo jezero valí davy turistů. K jezeru jsme došli tak nějak okolo oběda. Posvačíme a vyrážíme na Pancíř. Přecejen je to tu na nás trochu hektický.



Na Pancíř už to taková sranda neni. Jdeme pomaleji, ale těšíme se na kafe, co si plánujeme dát nahoře. K vrcholu jdeme po cestě pod lanovkou. Prohlížím si turisty co se vezou nahoru a jsem na sebe pyšná. Pancíř se nám odměnil krásnejma výhledama. Dáváme si kafe. Na další tři týdny máme brutál kopec za sebou. Pofičíme po rovince. Jsem z toho celá nadšená. To protože ještě netuším, jakej mordor to bude sejít dolů do Javorný. Z pancíře vyrážíme ve čtyři odpoledne. Do Javorný přicházíme v osm, naprosto zničení. Dubha má opět náskok. Mě bolí úplně všechno. Vůbec nechápu, jak jsem došla. Myslela jsem si, že mě budou bolet svaly na lejtkách, jak to tak bejvá, ale ono vůbec. Bolí mě kyčle, bolí mě kolena, bolí mě kotníky a ukrutně mě bolí chodidla. Ten poslední kilometr jsem se podle mě spíš vznášela silou vůle, protože jinak nechápu, jak sem se nakonec ocitla na stráni, kde pro dnešní večer spíme.


Stavíme stan, vaříme večeři, voláme našim. Budu zejtra schopná vstát a jít dál, nebo budu tak zničená, že to prostě nepůjde? Okamžitě usínám.


Den třetí.

Probouzíme se. Můžu chodit, což je naprosto fantastická zpráva, protože to znamená, že moje tělo nějakým způsobem za tu noc fakt stihlo zregenerovat a připravit se na další výkon. Je to pro mě hrozná záhada. Kolikrát se člověk vrátí z daleko menší túry a ještě tři dny nemůže pomalu sejít ze schodů. Vyspala jsem se královsky. Byla jsem zvyklá spávat pod celtou, takže jsem se v podstatě nikdy nevyspala, byla mi prostě zima i v půlce léta. Nicméně stan, to je jiná pohodička, je v něm teplíčko a já můžu spát pěkně jako pod peřinkou, žádná můmie.


Nabíráme vodu a vyrážíme. Dnes nás čekají Velhartice, Kolinec a cílová stanice je kemp Valcha před Nalžovskými Horami. Skoro až do Velhartic jdeme nádhernýma vesničkama a výhledy jsou prostě a jednoduše krásný, jinak se to asi vylíčit nedá. Je to neskutečná pohoda. Po cestě se usmívám, je nám fajn.

Před Velharticema ovšem nastává asfaltový peklo. Okolo poledne po asfaltce míříme do Velhartic. Hospoda je plná a na jídlo čekáme. Dáváme si lišky z grilu.

Před další etapou se ještě zastavujeme v sámošce.

Dubha chudák čeká před sámoškou na Mykolu už půl hodiny a ta pořád nikde. Pobíhá zběsile po krámu a snaží se nakoupit co nejmenší blbosti, ale stejně jí to trvá. Z krámu vychází s provinilým výrazem. Slibuje, že se to nebude opakovat, ale pravda je taková, že se to opakuje v podstatě v každé další sámomošce na cestě. Dubha s tím počítá.


Z Velhartic jdeme půvabnou cestou podél potoka co vede pod hradem, ale zanedlouho už nás zase čeká několikakilometrové asfaltové peklo až do Kolince.

V Kolinci je pouť. Oznamuje to i místní rozhlas.


"TJ Sokol Kolinec, SK Kolinec a Římskokatolická církev Kolinec srdečně zvou občany na kolineckou pouť." Násdleduje čtení programu, opakování hlášení a na závěr zazní píseň Přijela pouť.

Hlášení mi připomíná východoslovenský Tulčík, kde jsem byla na stáži. Každý týden z rozhlasu zaznělo nějaké to oznámení a hudební vložka. Cítím se melancholicky a pobaveně zároveň.


Před námi je výstup lesem a pak už sestup do kempu. Už to zase začíná bejt pěknej masakr. Vypadá to ale, že to zvládáme.


Den čtvrtý

Den čtvrtý je zároveň teprve třetí den tvrdýho pochodu. A jak známo, třetí den je krize. V Nalžovských Horách si kupujeme lečo a upalujeme do lesa na oběd. Mě se už nikam nechce! Mě se tak strašně nikam nechce. Deme dál. Jdeme klasicky až do večera. Je to neskutečně vyčerpávající. Kdesi před Neprochovama jsme se málem ztratili. Koukám takle do dálky a řikám si, kam to ten Dubha jde, vždyť jde uplně jinam. Jenže realita byla taková, že uplně jinam jsem šla já. Blbě jsem zahla v lese. Ještě že se na tom poli na takovou dálku leskla Dubhova karimatka. Vracím se. Předemnou se cesta stáčí po modré doleva, jenže my máme jít rovně. Dubha nikde. Vztekám se. Určitě šel po modrý až do tramtárie. Mobil má nedostupnej. Jdu si aspoň sednout támhle do stínu. Ve stínu naštěstí sedí Dubha. To je radosti. Pokračujeme. V Neprochovech nám milí vesničané doplnili zásoby vody. Doufáme, že za vesničkou Olšany narazíme na vhodný místo na spaní. Marně. Prolejzáme okolí křížem krážem. Buď zjišťujeme, že jsem v ohradě plné dobytka a nebo pro změnu v poli, nebo v metr vysoké trávě. Stojíme v tý dlouhý trávě a už chceme rozdělávat stan, co se dá dělat.

U cesty v dálce vidím dřevěnný odpočívadlo se střechou. Je i v mapě. Balíme to a jdeme spát k odpočívadlu. Vaříme véču. Teda Dubha vaří véču. Dubha ví, že jestli chce dojít do cíle, musí se každej večer postarat o to, že pujdu spát hezky napapaná. Objevuji kouzlo knedlíčkovky z pytlíku a už nechci na čundru večeřet nic jinýho. Spíme pod širákem. V noci je mi samozřejmě kosa. Odteď už jedině stan.




Dobrý ránko z Kvášňovic.


Den pátý

Dneska míříme do Kasejovic. Kolem oběda by jsme tam měli dojít a protože je tam pizzerie, je to pro mě opravdu motivace. Prší. Nevadí nám to. Máme pláštěnky a navíc je to lepší než ty příšerný vedra.

Něco je špatně. V pizze se nimrám, nemám hlad. Pokračujeme přes Lnáře a dál na SV. Kempíme na luxusním místě někde před Bělčicema (nebo Bělčicí?). Máme krásnej západ slunce. Je to prostě boží.

Konec první části.


73 zobrazení

email: mykorhiza@mykolazlesa.org

IČO: 08819921


© Mykola z lesa